Automobily na vodík patří v současnosti mezi velmi skloňované pojmy. Hodně lidí je považuje za automobilovou budoucnost, která vystřídá benzínové a naftové motory. Mnozí lidé si také myslí, že tyto automobily jsou záležitostí několika posledních desítek let. Přitom to vůbec není pravda. Vodíkový pohon byl znám už před více než 200 lety.

Všechno se ovládá ručně

Už roku 1807 totiž švýcarský inženýr Francois Isaac de Rivaz (1752–1828) vytvořil vodíkové auto. Založeno bylo na spalovacím motoru vybaveném elektrickým zapalováním. Ovšem pochopitelně šlo o úplně jiný systém, než jaký známe dnes. Tehdy se nádrž skládala z balonku, jenž obsahoval vodík v plynném stavu. K mísení vodíku se vzduchem docházelo v elektrickém zapalování. Chyběla zde pochopitelně jakákoli automatika. Na řidiči bylo, aby sem ručně vpouštěl vodík a také vzduch do válce spalovacího motoru. Konstrukci přitom tvořil motor vybavený volným pístem. Nadzvednutí pístu prováděl tlak plynu. Přičemž hnací síla motoru nebyla převáděna klikovým mechanismem, nýbrž pomocí hřebenového převodu.

Monstrum vážící tunu

Ruční pákou se potom ovládal druhý píst, jenž ven z motoru vytlačoval výfukové plyny, které vznikaly v motoru. Ručně pomocí tlačítka se potom zapaloval motor. Řidič velice jednoduše tato tlačítko stiskl. Elektrický článek potom vytvořil výboj. Řešení dávného vodíkového automobilu nebylo zrovna nejkomfortnější. Pravděpodobně právě proto se tato automobilová koncepce tehdy dále nerozvíjela. Ale konstruktér od své myšlenky neupustil. Po šesti letech vytvořil ještě jeden nový model vozu na vodíkový pohon. Toto vozidlo vážící prý tunu a měřící asi šest metrů prý nabídl příznivcům prvních automobilových vozítek. Bohužel jeho přesná podoba se nezachovala, známe pouze podobu vozítka pocházejícího z roku 1807.